Hipík: Počátek

Najít obytné auto za malé peníze, které by bylo v použitelném stavu, se rovná zázraku. Hledal jsem celkem dlouho, ale buď bylo auto drahé, nebo bylo na druhé straně Německa, třeba 800km daleko. A najet 1600km proto, abych se otočil a jel zpátky se mi nechtělo. Jednoho večera jsem narazil na mobile.de na Fiat Talento z roku 1993. Protože to bylo skoro za rohem, v Lipsku, tak jsem tam druhý den zajel.

Obhlídka

Už na fotkách bylo vidět, že předchozí majitel byl docela „expert“. S barvami si nedělal násilí, popadl štětku a co mu přišlo pod ruku přebarvil. V reálu to bylo ještě horší 🙂 Ale vzhled je jedna věc a funkčnost druhá. Karoserie bez rezu, motor v pohodě, brzdy dobré a nikde nic neklepe, to je dobrý základ. Interiér nástavby byl tragédie, snad ještě větší než ta barevná hrůza zvenku.

Vnitřek splácal bývalý majitel ze všeho co kde našel. Tady kus původní koupelny, tady prkýnko, tam zase překližka nebo dřevotříska. A asi musel být bez nohou nebo trpaslík (nic proti trpaslíkům :-), protože postel měřila 140cm a originální sedačky nahradil šíleně vysokými z osobáku. Když jsem si sedl za volant, měl jsem hlavu v alkovně 🙂

Je to výzva!

„Přece tu hrůzu nekoupíš, víš co to bude práce?“ říkal mi v duchu hlas rozumu. Ale asi moc potichu, protože ten druhý hlas, hlas furianta, křičel:“To dáš, tady to vyhodíš, tohle opravíš, tady to vyrobíš, to se zmákne!“ Kdybych to byl býval věděl co mě čeká, asi bych dal furiantovi přes hubu 🙂 Každopádně hlas rozumu zanikl, takže jsem šel do toho a večer bylo auto doma.

Příprava plánu

Druhý den, celý natěšený, jsem se pustil do důkladné prohlídky a sepisování potřebných prací a oprav. Asi tak na páté A4 mi začalo docházet, že to nebude žádná prdel. Ale pořád jsem měl mraky elánu a naivních představ. Prvoplánově jsem chtěl jen upravit interiér tak, aby v něm vzniklo pracovní místo, kde bych mohl fungovat.

A tak vznikla první, druhá, třetí a pak asi ještě dvacet dalších variant. Jenže se začátkem rekonstrukce přišlo zjištění, že když udělám tohle nové, tak tam tu původní hrůzu nemůžu nechat. Tak jsem postupně vytrhal ven úplně všechno, až na polystyren.

Ale o tom zase v dalším článku.

Jak jste na tom s hlasem rozumu a machrovacím hlasem? A taky se vám plány mění v průběhu realizace?