Kam byste se nejradši vydali?
Ať už vaše cesta povede na místa známá i neznámá, domácí nebo zahraniční, vždy si jí užijte na plný pecky!
Ať už vaše cesta povede na místa známá i neznámá, domácí nebo zahraniční, vždy si jí užijte na plný pecky!
Z Teste-la-Buch jsem vystřelil hned po ránu. To místo v lese, které jsem v noci vybral, fakt nebylo nic moc.
Směrem na Bayonne je to vesnička za vesničkou, takže opět samý zpomalovací práh a kruháče a kruháče a kruháče. No nic, už jsem si celkem zvykl, jen když navigace hlásila asi po milióntý pátý:” Kruhový objezd, vyjeďte druhým …”, navrhoval jsem jí:” a co takhle čtvercový, trojúhelníkový nebo třeba banánový objezd? Ať je nějaká změna 🙂
V Bayone se to začalo štosovat a nakonec z toho byla jedna dlouhá kolona. Aby toho nebylo málo, čučím si tak na hezkou holčinu na skútru a na kruháči jsem to vzal rovně, místo doprava. Ou, ou, a další kruháč, kde bych se mohl otočit, nikde. Na první velký křižovatce jsem počkal na zelenou doleva. Tady to otočím.
Jenže, to bych musel mít jedině koloběžku, tak to tam bylo úzký, že jsem se tam nevešel. No nic, koukl jsem kdo stojí na červenou, odhadl ty na druhé straně a najel doprostřed křižovatky a otočil se. I gumy zahvízdaly jak jsme byli s Hipíkem rychlí.
Francouzi se ani nestačili vzpamatovat, co jim to tam prosvištělo 🙂
Hranici jsem klasicky zase ani nepostřehl, jen tabule s upozorněním na pravidla silničního provozu ve Španělsku. Za chvilku jsem dorazil do San Sebastian. Parkoviště, co jsem si vybral předem ve Francii, mělo být kousek od moře. Projedu centrem a najednou začne silnice stoupat na útes nad městem.
A hned mi to bylo jasný! Vzdušnou čarou sice bylo to parkoviště kousek od moře, ale asi 200m vysoko 🙂 Chybička se vloudila. No nic, vyplazil jsem se na jedničku nahoru, vyfotil město a zase mazal zpátky. V navigaci jsem mezitím našel parkoviště pro karavany asi 8 km daleko v Hernani. Tak Ajedem!
No to by nebylo ono, kdyby se něco nezvrtlo “Dva kilometry do cíle”, hlásí holka z navigace. A najednou jednosměrka – ovšem z druhé strany. Dobře, vezmu to tady napravo, navigace si cestu najde. Cesta napravo vedla do kopce. Najednou se cesta stala cestičkou a pak už jen stezkou. Otočit se nebylo kde a couvat se mi z toho kopce nechtělo. A do toho můstek přes železniční trať. Ve velikosti tak lávky pro pěší. Risknem to? Koleje od aut tam byly, ale asi jen od osobáků. No dali jsme to s odřenýma ušima 🙂
A když už jsem si oddechl po přejezdu lávky, ozvalo se:”Cesta nebyla nalezena”. Kurva, to přece není možný, aby se to takhle sešlo. Hodinu jsem lítal okolo auta, mával telefonem a lovil signál GPS. Když se navigace konečně chytla, odtáhla mě zpátky do města, protáhla centrem a skončil jsem u té samé jednosměrky, jen jsem přijel z jiné ulice 😀
No tak to už jsem měl dost! Navíc jsem si při otáčení škrtnul spodkem o silnici, jak jsem vletěl do nějaké díry. Naštěstí jen předním okem na tahání, tak v pohodě.
Dobře, půjdu na to jinak. Potřebuju do Hernani, tak pojedu a budu hledat Hernani na cedulích. Nějak to dám i podle cedulí.
Jen poznámka, velký autoatlas Evropy co vezu sebou, neobsahuje mapu Španělska a Portugalska 😀 Super!
Po nějakém kilometru vidím značku Hernani. No vida. A pak že to nepůjde. Šlo to, asi 5 km a tam silnice končila zábranou a značkou práce na silnici. Bez objížďky. Tak to jsem málem vyletěl alkovnou. Počasí naprd, furt pršelo a začalo se stmívat. Jak to budu potmě hledat? Sakra!
A tak přišly na řadu světové strany 🙂 Věděl jsem kde je západ ( slunce bylo ještě zpod mraků poznat ) a že Hernani je na jihovýchod od San Sebastian. Tak západ do zad, ven z města a trochu vpravo dolů. Hele a světe div se! Dojel jsem do Hernani. A do toho se navigace probudila a já byl 500 m od cíle. No tak sláva. Po 27 km městem a 3x projetém centru San Sebastian jsem dorazil na místo. Dneska vím že nábřeží a centrum dám klíďo zpaměti 😀
Velké parkoviště, které bylo prázdné, jen uprostřed stál odstavený návěs. Zaparkoval jsem čumákem do parkoviště, kola narazili na obrubník a zadek jsem měl nad trávníkem. V tu chvíli to nebylo důležité. Kruté zjištění přišlo až druhý den dopoledne.
To už jsem seděl u noťasu s kávičkou a pozoroval jak venku leje. Slejvák jako hrom. Něco mě přinutilo podívat se doprava na skříňku ke dveřím. No to jsem vyskočil. Čtyři černé dálniční pruhy po dveřích nahoru a minimálně čtyři po skříňce dolů. Mravenci! Zatím asi jen průzkumníci, protože nic nenesli 🙂 ale já tu žádný nájemníky nechci.
Co šlo, to jsem vymetl ze dveří. Nějakým sprejem, co vezu sebou a má hubit mouchy, jsem vystříkal všechny díry kudy se drali dovnitř. A okamžitě jsem přeparkoval doprostřed parkoviště. Vyhazoval jsem sice jednotlivý průzkumníky ještě pár dní, ale naštěstí jsem se invazi ubránil.
Odpoledne přijel kamion a začal couvat ke mně na bok. Sleduju kam dojede a zastavil se tak 40 čísel ode mně. Tak vylezu ven a už se za kamionem hrne chlápek. Buen… ani jsem to nestačil doříct a on na mně: “Ahoj, nevadí, že takhle stojím?”. Vyvalím oči, no češtinu bych opravdu nečekal 🙂 A hned jsem měl parťáka na celý víkend. Poseděli jsme, pokecali, trošičku i popili 🙂 V sobotu uvařil Zdeněk, tak se jmenuje El Camionero, na kterého jsem ho překřtil 🙂 a v neděli já. Mimochodem, vaří skvěle. Jezdí celý život a posledních pár let má stálou štreku Španělsko nebo Portugalsko. Točí ho prý každých 14 dní. Vyprávěl mi ještě, že od doby internetové a smart telefonní, už to mezi kamioňáky, není co bývalo. Dřív se sešla parta na parkovišti. Společně grilovali, nebo kuchtili, pokecali a popili. Ale teď většina dojede na plac, ani nevyleze z kamionu a čučí buď do noťasu nebo na telefon. Inu doba se mění.
V neděli jsme se rozloučili, v pondělí brzo ráno jel nakládat. Tohle byl prostě skvělej víkend! A já se v pondělí posunul do Bermea. Ale o tom zase až příště.