200 dní nomádění

Ani se mi tomu nechce věřit. Už jsem na cestě celých 200 dní! Chcete vědět, co se za tu dobu změnilo? Jak to zvládám já sám a jak Hipík? Čtěte dál, pokusím se vám to popsat 🙂

Plán je, že žádný není!

Původním záměrem bylo, vrátit se během dubna domů, do Čech. Ale z toho sešlo už na začátku letošního resp. na konci minulého roku. A tak pokračuji v cestování po Španělsku. Je pravda, že můj pohyb se v současnosti omezil na Costa del Sol, tedy pobřeží mezi Málagou a Gibraltarem. Jak je to možné?

Od posledního shrnutí 100 dní nomádem jsem udělal pár zásadních rozhodnutí. Prvním a pro mně nejtěžším, bylo uzavřít eshop s fyzicky odesílaným zbožím, který mě pěkných pár let živil. Ale je potřeba dělat i bolestná rozhodnutí a když něco nejde, nemá smysl to lámat přes koleno. Ono hlídat na dálku sklad a vyřizovat reklamace, když nemůžete manipulaci se zbožím ovlivnit, jde dost těžko. A tak se moje výdělečná činnost plně přesunula k affiliate.

Druhým rozhodnutím bylo, že už se chci do Čech vracet jen jednou nebo dvakrát do roka. Setkat se hlavně se synem, podívat se na maminku s tatínkem, pokecat s bráchou, bráchancem, setřenkou i tetou a popít s kamarády. Dokud bude Hipík sloužit. A navíc – mám tu už vlastně práci 🙂 Ale nepředbíhejme, hezky postupně vám to popíšu.

Krajani a krajanky – včetně Slováků 😉

Když jsem před šesti měsíci dorazil do Andalusie, neznal jsem tu živou duši. Po přejezdu z Tarify na Gibraltar, jsem měl před sebou už jen necelých 200 km do Málagy, což byl můj výchozí cíl ve Španělsku. A tak jsem si řekl, že je načase oslovit krajany a poradit se, co určitě v Andalusii nevynechat. A samozřejmě také pobrat nějaké tipy, čemu se zdaleka vyhnout a na co si dát pozor.

Napsal jsem do FB skupiny Češi a Slováci v Malaze výzvu, jestli nechce zajít někdo na kávu či drink. V téhle skupině jsem si také všiml příspěvků paní AnaMarie, která měla španělské jméno (později jsem zjistil, že je portugalské) a velice dobře psala česky. A ve skupině je za autoritu. Z toho jsem vydedukoval, že asi bude žít ve Španělsku už dlouho a mohl bych se od ní dost užitečného dozvědět. Tak jsem jí napsal přímo. Na mojí otázku, zda by nešla na kafe, odpověděla, že už nikam moc nechodí a jestli mám chuť na české koláče, tak ať se stavím.

Základna a adoptivní mamča

Dorazil jsem tedy do Fuengiroly a koláče byly skvělé. A jak si tak povídáme u kávy, pochlubila se paní Anička doma vyráběnými a ručně malovanými perníčky. Tedy, to mi spadla čelist. Nádherná práce! Povídala, že dříve hodně jezdila a prodávala je na trzích, ale protože teď už neřídí a navíc nemá auto, těžko se jí shání odvoz na trh. Jelikož jsem byl skoro u cíle své cesty a neměl žádný další plán, nabídl jsem se, že jí klidně na trhy odvezu. A spadla mi čelist podruhé! Poděkovala mi a za to, že jí takhle pomůžu, mám zase já, na oplátku, u ní v domě pokoj i s koupelnou zdarma! Skvělá dohoda 🙂

Na podzim jsem si tedy na vlastní kůži, vyzkoušel jaké to je, prodávat na španělských vánočních trzích. Třeba na krásné zahradě v románském stylu, u bazénu, pod palmami, se zářícím sluncem a blankytně modrou oblohou nad hlavou. To byl opravdu úžasný kontrast k vánočním trhům, tak, jak je známe my. Navíc, protože jsem v obchodě 27 let, dost mě to bavilo. A tak mám od té doby ve Fuengirole přechodnou základnu a zlatou, adoptivní mamču. Díky Aničko!

Kamarádi a známí

To bylo tedy na konci roku. A dnes? Dnes mám po celém pobřeží už spoustu kamarádek, kamarádů a známých. Ať už je to skvělá parta od majáku v Santa Margaritě nebo pohodový lidičky z La Línei. Další super člověci jsou ze San Pedra, Marbelly, Benalmádeny, Málagy nebo Torre de Benagalbón. A všem moc děkuji. Třeba za dobré rady, pomocnou ruku nebo jen za skvělý pokec. Jmenovat všechny nebudu, ještě bych mohl na někoho zapomenout 😀 Jen jednoho si dovolím. Jmenuje se Xavi a je to perfektní parťák! Ostatně přesvědčte se na fotce 🙂

Práce

Potkal jsem úžasnou partu lidí z La Fabrica de Arena.  Češi, co staví sochy z písku. Ale ne, jen tak, nějaké přízemní krokodýly nebo jiné patlaniny. Nejvyšší socha, kterou stavěli, měla 12 metrů do výšky. Pravidelně za nimi jezdí televize a zve je do svých pořadů. Jednou z největších akcí byla socha pro Justina Biebra v pořadu kanálu Antena 3 Hormiguero. Podívat se na to můžete zde. Obrovskou sochu ze 120 tun písku, nakonec pro efekt, rozmetali pyrotechnici výbušninou.

Tahle parta, ale nepracuje jen s pískem. Umí také s ledem. Květiny zamražené v ledu, ledové sochy a spoustu dalších krásných, ledových věcí prezentují pod značkou Cool Ice Art. A to je teprve masakr, když do ledového kvádru, začnou na zahradní párty, řezat motorovou pilou a vznikne z toho, třeba takový mořský koník.

A co pro ně vlastně dělám? Jsem na pláži a hlídám sochu z písku. Opalovačka, čumenda po holkách, prostě pohodička. No, trochu kecám, něco dělat musím 😉 Kropím sochu, aby se nerozsypala. Hlídám, aby jí nějaký mamlas nerozbil. A komunikuju s turisty, kteří sochu obdivují. Mimochodem, skvělý trénink na jazyky. Během hodinky mluvíte se Španěly, Němci, Angličany, Francouzy, Dány, Finy, ale také s Marokánci a Nigerijci. Ti poslední nejsou turisti. Prodávají na promenádě cetky a snaží se vecpat před sochu, protože je tam hodně lidí. Tak se s nimi dohaduješ a vyhazuješ je. Občas to napodruhý, až na napotřetí většina pochopí a vypadne 🙂

A když si mně kluci sochařský oťukali a zjistili co umím, přibyla mi další práce. Vyrábím pro tuhle skvělou partu nové webovky, připravuji marketingový plán, propagaci na sociálních sítích a dalších kanálech. Tedy, práce v mém oboru.

A co Hipík?

Hipík je kluk statečnej! Drží jak židovská víra. Těch pár kapiček oleje, co mu ukápne z nosíka, je co by na prstech truhlářovy ruky spočítal 😀 A jinak žádná závada! Rychle musím zaklepat na dřevo, aby se to nevymstilo 🙂

V interiéru zatím taky vše v pohodě. Až na jednu maličkost. Praskla mi vanička ve sprše 🙁 Na jednom místě se montážní pěna uvolnila a jak jsem tam šlápl – křup a prasklinka byla na světě. Sakryš! Ale, žádná tragédie. Navrtám otvory, znovu podpěním a plochu vaničky vylepím slabou, gumovou podložkou. Už jsem tady v AKI (místní obdoba OBI) objevil potřebný materiál. Teď se jen dokopat k realizaci.

Listová pera na zadní nápravě jsou zatím také v pohodě. Snažím se je hlavně moc netrápit. I když, teď jsem jim dal na Santa Fé dost zabrat 🙂 Cesta k teplým pramenů byla spíš pro džíp, než pro Hipíka. Ale zvládli jsme to jízdou krokem jako prd 😀

Co bude dál?

Každopádně cestování a poznávání nových míst. Převážně v Andalusii, ale možná mě napadne vydat se do vnitrozemí nebo nahoru po pobřeží. Jeden z nápadů byl Maroko. Ovšem to bych nesměl mít hosipa (čti hovno si pamatuje) a nechat doma pas 😀 V květnu se letím podívat na měsíc do Čech, tak si ho snad nezapomenu vzít. Už jen proto, že ani na Gibraltar se teď bez pasu nedostaneš. Doteď jsem tam byl pokaždé jen na občanku. No a v červnu zase rychle zpátky, aby tu Hipíkovi nebylo smutno.

Nakonec jeden vzkaz vám všem, kteří zvažujete, plánujete, chcete, přemýšlíte a všelijak různě špekulujete, jak vyrazit.

Už na nic nečekej a vyraz do světa! Je jedno jestli pěšky, na kole, letadlem nebo autem, prostě se seber a jeď. I když nemáš vše do detailu naplánované. To nemá nikdo a to je na tom právě to skvělé – nemít pevný plán!

Ještě pár malých poznámek.

• A co finance?
  • Ty se vždycky dají  vydělat, pomůžeš tady nebo jinde. Někde za peníze, někde za nocleh a stravu. Jen nesmíš být moc slečinka a brát život takový jak přijde. Někdy se uskrovnit a nebát se nepohodlí. Já vyrazil s 10 tisíci Kč a jsem pořád živý a na cestě.
• A co jazyková bariéra?
  • Co to je? Ruce a nohy ti ze začátku pomůžou a za chvíli se každou řeč naučíš.
• A co závazky doma?
  • V tom jediném asi každému neporadím, protože je to příliš individuální. Jedno ale vím jistě, když se chce, všechno jde. Na cestě zjistíš, že na plno věcech lpíš úplně nesmyslně a vlastně je k životu ani nepotřebuješ. Tak se jich zbav. Některé povinnosti můžeš nadelegovat na rodinu nebo přátele. A pokud jde o dluhy nebo výživné, dá se platit z peněz vydělaných na cestě.

A pamatuj si: „Všechno jde, jen malé děti se musí nosit!“ 😀

¡Buen viaje!